..."Hra je prostě úúúúžasná, protože postrádá sentiment a naopak oplývá touhou žít a užít, dokud jsme tady, i když už nás všichni odepsali."...

…"Na prázdné scéně, kde je hrací prostor vymezen jen proměnou světel a dvěma židlemi, rozehrávají obě herečky gejzír radostného herectví, které vychází přímo z jejich »duše«.“… …“Konfrontace češtiny a slovenštiny rozhodně nepůsobí v inscenaci samoúčelně, dokonce pomáhá pregnantněji rozlišit temperament obou postav.“… …“V průběhu hry, kdy jsou obě protagonistky sto minut nepřetržitě na jevišti, dokázaly herečky v drobnokresbě ukázat nejrůznější proměny ženských charakterů. Vzájemně si předávají štafetu, pečlivě budují jednotlivé gagy. Dokážou být dychtivě dětské, puberťácky rozdováděné a potměšilé, ale v jejich projevu stále cítíme určitou nostalgii i moudrost stáří.“…

…“Daniela Bakerová srší typicky slovenským temperamentem, její Simona zpočátku nemá daleko k pavlačové drbně, postupně však odhaluje i skrytější stránky charakteru, zranitelnost, konvenční způsob myšlení, předsudky maloměšťáckého světa. Nina Divíšková v roli Renáty se s jistotou pohybuje v extrémních polohách původní zakřiknutosti a solidnosti i pozdější groteskní odvázanosti s přídechem sebeironie a černého humoru.“…

…“Režisér inscenaci obohatil několika zcizujícími prvky – postavy často promlouvají přímo k publiku, celý part Daniely Bakerové je napsán ve slovenštině, což tu a tam vede ke komickým nedorozuměním.“…

…“Premiéra mládí hýbe s hranicí mezi realitou a iluzí. Nina Divíšková a Daniela Bakerová předvádějí osamělou klauniádu v cirkuse přízemního světa, aby přesvědčily diváka o tom, že vzlétnou.“

„Divadelní literatura nedává ženám ve zralém věku zrovna moc velkých hereckých příležitostí. Když se však pak dramatikovi pro ně přece jen podaří nějakou takovou pěknou roli napsat, herečky pak hrají jako o život a divák je nadšen. V roce 1987 se to povedlo francouzskému dramatikovi Christianu Giudicellimu, když svou novou hru Premiéra mládí aneb Nestřílejte se sami, zařídíme to za vás, psal přímo na tělo Annie Girardotové a Odette Joyeuxové, dámám, které se po čase rozhodly vrátit na divadelní prkna. Premiéře byl tehdy přítomen známý »všudybyl«, psychiatr, překladatel a spisovatel Jan Cimický. »Měl jsem pocit, že stojím pod Niagarou. Když opona spadla, na pár vteřin se rozhostilo hrobové ticho a pak se spustil strhující aplaus,« popisuje své zážitky Cimický. A hned také věděl, že hru musí přeložit.“…